Druhá republika

Druhá republika je označení pro politický systém ČSR v období 1. října 1938 – 14. března 1939. Trvala tedy pouhých 167 dní. Následovala po první republice. Druhá republika byla výrazně menší a slabší než První republika. Oficiální název zněl Česko-Slovenská republika.

Vlajka státu zůstavá stejná.                                             Státní znak se mění.

Velká část našeho uzemí byla anektována Něměckou říší, Maďarskem a Polskem.

Proč vlastně 2. republika?

Po světovém krachu ekonomiky roku 1929 byly nejvíce zasaženy státy Evropy – hlavně ty s velkým vývozem a tedy i Německo. Poté, co se tam v roce 1933 Adolf Hitler dostal k moci, začal budovat svou nacionálně-socialistickou Třetí říši. Německo postupně přestalo platit reparace, obsadilo demilitarizované Porýní a začalo znovu budovat armádu, po válce nuceně omezenou jen na 100 000 mužů.

Jednou z Hitlerových tužeb bylo vytvořit velký stát německy mluvících obyvatel. Ovšem tato strategie narážela na problém – Němci žili nejen v Německu, ale i v Rakousku, Polsku, Jugoslávii či ČSR. Se začleněním Rakouska (anschluss) do Říše nebyly větší potíže; proběhlo za jásání většiny Rakušanů a nečinného přihlížení Francie a Velké Británie. U ostatních zemí se silnými německými menšinami se nedalo s takovýmto průběhem počítat a bylo jasné, že dojde ke konfliktu. Jako první bylo na ráně právě Československo. Němci v Československu měli stejná práva jako ostatní obyvatelé, měli své základní, střední i vysoké školy, kulturní organizace, knihovny, v oblastech s minimálně 20% menšinou byla jedním z úředních jazyků i němčina atd. Skutečným cílem Hitlera v kontextu jeho dobyvačné politiky bylo rozbití demokratické ČSR a jeho následná anexe Německem.

Mnichoská dohoda

Hitler se obrátil na Československo s požadavkem na postoupení Sudet Německu. Tam tehdy nejen žilo 3,5 milionu Němců, ale bylo zde i množství průmyslu a moderní systém pohraničních opevnění. Většina místních tzv. sudetských Němců byla fascinována Hitlerem a nacismem. Jejich tlak se prostřednictvím jejich politické strany SdP a jejího předsedy Konrada Henleina stupňoval a donutil československou vládu k dalším ústupkům. Ta nakonec 5. září 1938 přijala i Karlovarský program, který zasahoval v některých svých bodech do suverenity Československa. Němci, jejichž skutečným cílem nebyly autonomní požadavky, ale připojení tzv. Sudet k Německu, však vyvolali incident v Ostravě a situace vygradovala 12. září sudetoněmeckým pučem, který však byl potlačen. Sudetoněmecká strana (SdP) byla zakázána a Henlein utekl do Německa.

Mezitím hlavní západní mocnosti (Spojené království a Francie) jednaly s Německem o mírovém rozřešení situace, přičemž Hitler neustále prohlašoval, že rozpoutá válku, jestli nebudou splněny všechny jeho požadavky. Důvod jejich chování vychází z politiky appeasementu, tedy chování, jehož smyslem je mír za každou cenu a ústupky požadavkům agresora ve snaze o jeho nasycení. Tato taktika vedla k Mnichovské dohodě – dohodě Francie, Velké Británie, Itálie a Německa. Ty rozhodly, že Československo musí odevzdat Sudety Německu, a vyřešit postavení polské a maďarské menšiny v Československu, a jestliže se nepodřídí, ponese vinu za následnou válku a její důsledky. Československá vláda se nakonec v bezvýchodné situaci podvolila nátlaku svých dosavadních spojenců a souhlasila s postoupením území. Po polském ultimátu ze dne 30. září bylo postoupena také velká část Českého Těšínska. Prezident Edvard Beneš 5. října abdikoval a 22. října odletěl do Británie (později do USA). To byl konec 1. republiky.

Podpis Mnichoské dohody. Tzv. O nás bez nás. U podpisu nebyli přítomni českoslovenští zastupitelé.